Americká deprese

Tahle příhoda mě vlastně inspirovala k založení blogu vůbec.

Když jsem byla s manželem v Americe poprvé, nikam jsem bez něho, nebo bez někoho jinýho z rodiny, nechodila, navíc jsem byla ve třetím měsíci a náladová a venku byla strašná zima.

Letos (teda spíš koncem r. 2011) jsem odcestovala do státu Maine podruhé, už i s rok a půl mladou dcerou. Bylo to opět v zimě, byli jsme na Vánoce a Silvestra u manželových rodičů v Watervillu. Už jsem nechtěla být tak závislá na autech a manželovi, tak jsem si myslela, že budu chodit s malou ven, do centra a tak... No... To jsem si myslela...

Záhy jsem zjistila, že to město vůbec není pro chodce. Chodníky v hrozným stavu, nebo prostě žádný chodníky, přejít cestu rovná se riskovat život, kór s malým děckem, když stojíš na červenou na přechodu a auta už začínají zastavovat na svoji červenou, troubí na tebe, proč už jako nejdeš... To není nic pro Olomoučáka, co vyrostl na vesnici :). 

Park žádnej, na veškerý aktivity, co bychom tak mohly dělat, bychom musely mít auto... 

Jednou jsem se rozhodla že malou vezmu ven a projdem se na poštu, poslat pohledy. Ehm... Ještě horší výlet než ten do centra. Za pár minut chůze chodníky opět vesměs žádný, malá chtěla ven z kočárku, ale já jsem se bála ji pustit, protože všude kolem byly miliony aut. Takže řev. Navíc příšernej, ledovej vítr. Došly jsme na poštu a u přepážky jsem zjistila, že jsem zapomněla kreditku a cash jsem měla jenom $8, no ale to je prostě MOJE blbost :D. Takže zpátky domů mezi troubící auta.

Nikdy mě ani nenapadlo angažovat se do politiky, ale pokud bych za nějakých okolností MUSELA žít v Watervillu, nebo v nějakém podobném městě (situace je vesměs všude stejná - ať nepomlouvám jenom Waterville), určitě by mi to nedalo a protestovala bych. Chtěla bych MHD, vlaky, chodníky a park (aspoň jeden). Vždyť už jen ta samotná veřejná doprava by za prvé míň zatěžovala životní prostředí, lidi by byli víc fit a ušetřili by za benzín nebo naftu, nabízí to taky možnost zaměstnání... Nejen jako řidič, taky pokladní, tisk jízdenek a bůhví co všecko... Ale dělat nějaké změny je těžké. Když jsem se o tom bavila s manželem, Američanem, řekl mi, že tahle situace nastala asi v 50. letech. Byla levná ropa... Tramvaje a vlaky se zrušily. Když potom byly nějaké snahy o návrat MHD, dělaly se i různé průzkumy veřejného mínění a lidi byli jednoznačně PRO, stejně se nic na vysokých místech nezměnilo. 

Tak já nevím. Bylo mi z toho všeho tak úzko, že jsem měla asi 2 hodiny depresi a šla jsem si lehnout :). Je mi těch lidí fakt líto. Není to tristní, když tam lidi jezdí autem do posilovny, aby si šli "zachodit"? Chodí dokola po takovém tom běžeckém kruhu v uzavřeným stadionu. Nebo když mají v každým supermarketu nákupní vozíky a vedle toho taky pár jako invalidní vozík? Viděla jsem starší paní, tak tlustou, že jí z toho vozíku přetíkal zadek, jak jezdí po tom supermarketu a nakládá si to zboží do toho vozíku a najednou je něco ve vrchním regálu a ona tak tak vstává a bere si to, uff uff jenom abych už seděla... Je mi z toho smutno.

Já prostě miluju Olomouc :). Není tak velkej jak Praha nebo Brno, ale není ani malej. (Schválně používám mužský rod, protože tak jsem prostě celej život zvyklá :P) Bydlím v centru, takže jít ven třeba jenom na nákupy je RADOST. Krásná architektura, pohlazení po duši. (Člověk samozřejmě musí ignorovat všechny ty lidi, co na ulici pořád něco vnucují a tahají z tebe prachy.) Pak si zajdeš do některýho parku, na výběr máš několik, potěšíš se ze zeleně, dítě si pohraje na hřišti, nádhera... Já mám ještě navíc tu možnost zajet si na víkend za rodiči na vesnici, co víc si můžu přát :)?

Takže Waterville? Ano, na návštěvu klidně, ale žít tam? Rozhodně ne.

P.S. V některém z příštích příspěvků zmíním i nějaké klady Maine, ať to nevypadá, že to tam je úplná katastrofa :D

Takhle vypadal Waterville začátkem 20. století, no nádhera...