Dospěla jsem k názoru, že porod je úplně běžná součást života a nepřirozeným se stal až když byl "přesunut" do nemocnice. Pořád vás někdo zastrašuje a říká vám, jak se máte chovat a jste brány jako "pacientky", což nejste! Lékaři vám mají pouze pomoct při něčem, co řídíte zcela samy a intuitivně; měli by zasahovat jen pokud je to vyloženě nutné... Což se bohužel ve většině porodnic neděje. Já osobně bych nejradši rodila doma, ale samozřejmě nikdo nikdy neví, jaká třeba nastane komplikace, proto jsem zvolila porodnici ve Šternberku, která je taková menší, porodní sály jsou intimnější, v hezkých barvách, každý s WC a sprchou a jeden dokonce s vanou, který se mi podařilo dostat v obou případech. Taky je tam tlumené světlo, které je v takové situaci mnohem příjemnější, můžete si pustit hudbu nebo zapálit aromalampu.
Když si s odstupem ty svoje dva porody porovnávám, je až neuvěřitelné, jak strašně moc se lišily. Ten první jsem očekávala právě s oním strachem, že to bude poprvé, že to bude bolet, atd. Jednoduše, myslela jsem na něj vesměs negativně. Přišlo to na mě týden před termínem, vůbec jsem to nečekala (nezdálo se mi, že zrovna ten den budu rodit :) ), a začalo to tím, že mi začala odtékat plodová voda. Tím pádem jsme jeli do porodnice hned, jak mi bylo jasné, že to je opravdu plodová voda - nebylo to naráz venku, šlo to postupně :). Nemohla jsem uvěřit, že opravdu rodím, žádné stahy, nic. Takže v porodnici jsme prostě čekali a čekali, kdy už začnou stahy a když už to tedy začalo, byla to jen taková slabá bolest, jako např. při menstruaci a postupně to bylo čím dál intenzivnější a dost jsem si vytrpěla. Nechtěla jsem žádně oblbováky, jen jsem byla pořád ve vaně, pokud to šlo. To bylo hodně ulevující. Neustále mě monitorovali, sledovali ozvy, protože jsem pořád nebyla dost otevřená a tím pádem jsem byla nucena ležet u toho na zádech, což úplně nejvíc bolelo a je to v podstatě pro porod asi ta nejhorší poloha. Ale chápu, že to nechtěli zanedbat. Každou kontrakci jsem si nahlas prořvala, už mi to nebylo vůbec "trapné". Když už šlo opravdu do tuhého, dali mi oxytocin a pak už se mohlo jít na věc. Sice mi museli dost pomáhat, ale konečně se nám narodila naše Sára. Byla jsem ráda, že to mám za sebou.
I když jsem se na miminko těšila, stejně mám pocit, že kvůli tomu strachu jsem byla v takové "křeči" a jakoby ten porod "nechtěla prodělat". A to byla právě ta chyba. Můj druhý porod jsem na rozdíl od toho prvního toužebně očekávala! Měla jsem totiž v devátém měsíci obrovské břicho, všude se mi to napínalo, táhlo, zavazelo, obracení z boku na bok v noci byl proces. Tím pádem se mi celý ten poslední měsíc zdálo, že musím přece každou chvilku rodit, vždyť břicho bylo pořád větší a větší a já jsem měla pocit, že už to snad ani víc nejde a ono to pořád ještě šlo :D. Bylo to navíc před Vánoci, termín jsem měla 25.12. a já týden předtím pořád nic a myslela jsem že prasknu. Sára byla celý týden u babičky a nám už se stýskalo, tak jsme si ji přivezli zpátky a oslavili spolu Štědrý den. No a další den hned brzo ráno, asi tak od půl sedmé, jsem tušila, že už to asi konečně přijde. Bylo to takové velice slabé bolení v podbřišku, tak jsem to začala sledovat na hodinkách, v jakých intervalech to je, jestli to nejsou "poslíčci". Ale nejeli jsme hned do porodnice. Informovali jsme naše kamarády z nedaleké vesnice, že asi budu ten den rodit, že jim někdy během dne přivezeme Sáru na hlídání. No a šlo to všechno v naprosté pohodě a BEZE STRACHU. Spíš v takovém vzrušení a těšení :). Prostě, myslela jsem na to pozitivně.
Dali jsme si v klidu snídani, potom jsem si hrála se Sárou, vyměnila morčatům podestýlku :D (věděla jsem, že to aspoň týden nato nebudu schopná udělat), vždycky když přišly (čím dál intenzivnější) kontrakce, odběhla jsem se pohoupat na balónu a rozdýchat se. Manžel uvařil oběd, najedli jsme se, on a Sára si šli lehnout (věděl, že se potom asi moc nevyspí :D), já jsem spát nemohla, tak jsem se dívala na Švejka a u toho hopsala na balónu. Kontrakce byly čím dál silnější a intervaly mezi nimi čím dál kratší. Tak to tak hezky vyšlo, že Sára se vzbudila, stahy už byly asi po 10 - 15 minutách, tak jsme se naložili do auta, Sáru nechali u kamarádů a jeli do porodnice, kde mi po vyšetření řekli, že už jsem krásně otevřená a jdeme rovnou na porodní box. Byla jsem z toho nadšená :). Po klystýru jsem sice strávila dlouhou dobu na záchodě :D, ale manžel už mi napustil vanu, kde jsem byla snad jenom 5 minut a už přišla doktorka, že mi uvolní plodovou vodu, protože už je to vlastně jediná věc, co nám brání v porodu. Sice to není moc přirozené, ale nechtěla jsem se s nimi hádat, takže mi tu vodu uvolnili a najednou se stahy rozjely v plné síle, já jsem jenom párkrát zatlačila a Nela byla venku! Byla jsem z toho v příjemném šoku :D. To nebyly ty hodiny hrozné bolesti jako při předchozím porodu. Bolest nebyla tak strašně nepříjemná. Mnohem víc mě bolelo, jak mě potom šili, což jsem dokonce obrečela... Ale to je zas jiná story :)
Velkou roli samozřejmě taky hraje opora ze strany manžela/přítele, který by u toho podle mě měl být, protože se ho to prostě taky týká :). Může pomoct jednak psychicky a jednak dělat různé masáže zad, podávat ručník atd.
No a co hodně pomůže fyzicky? Vhodná poloha. Poloha na zádech je z hlediska gravitace a otvírání se ta nejhorší. Já jsem chtěla zkusit polohu "na všech čtyřech", to mi ale nedovolili! Že prý "takhle mají k miminku nejlepší přístup". No dobře, nechtěla jsem riskovat, že to v jiné poloze nebudou umět, nebo co, ale nechala jsem si nastavit to polohovací lehátko na co nejvíc do sedu, držela jsem se oběma rukama za ty madla, do kterých jsem se vždycky úplně zapřela, takže se mi zdálo, že skoro visím ve vzduchu :D. Gravitace pracovala :).
Já vím, že se říká, že druhý porod bývá rychlejší. Ale poslední dobou mě žere myšlenka - nebyl by ten první porod mnohem snesitelnější, kdybych na něho taky myslela pozitivně a prostě se ho tak nebála? Možná by tam ani nebyly ty komplikace, které tam byly...
Takže kdybych to měla shrnout, psychika hraje obrovskou roli. Nejdete si to tam prostě jenom odtrpět a "ať už to mám za sebou". Zkuste si to prožít jako něco pozitivního, jak to čekání tak ten porod. Jako nějaké vyvrcholení toužebného očekávání, vítání novorozence do světa :).
Nemyslím si, že bych tímto blogem změnila svět, ale doufám, že bude aspoň takovou inspirací pro ostatní maminky a že nebudou dělat chyby, které jsem udělala já :).
P.S. Zrovna jsem narazila na jednoho pána, který to shrnul asi ještě líp než já :) Jeho příspěvek: http://kral.blog.idnes.cz/c/358997/Porod-z-muzskeho-hlediska.html
